Den válečných veteránů

Dne 11. listopadu si připomínáme Den válečných veteránů. Děje se tak na památku ukončení 1. světové války, kdy bylo 11. listopadu 1918 v 11 hodin u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi zeměmi Dohody a Německem.

Tento den se v západní Evropě takto připomíná už od roku 1919, v České republice je významným dnem v kalendáři od roku 2004. Tento den u nás totiž dlouho nebyl vnímán jako významný. Rakousko-Uhersko, jehož byly naše země tehdy součástí, uzavřelo separátní mír s dohodovými mocnostmi již 3. listopadu 1918, následně se pak 11. listopadu vzdal trůnu poslední rakouský císař Karel I. Oslavy těchto událostí ale zanikly ve stínu vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918. Tak tomu bylo i v dalších letech, kdy byl 28. říjen hlavním státním svátkem.

Den veteránů (Veterans Day) je americký termín, ve Spojeném království a zemích Commonwealthu je tento den stále připomínán jako Den vzpomínek (Remembrance Day). Většina oslav spojených s tímto svátkem se koná v neděli, která je datu 11. listopadu nejbližší, a ta je nazvána Nedělí vzpomínek (Remembrance Sunday). Dnes je tento svátek věnován válečným veteránům všech konfliktů.

Symbolem Dne veteránů se stal květ vlčího máku. To má svůj původ v básni Na flanderských polích, kterou v roce 1915 napsal kanadský lékař John McCrae, jenž sloužil na západní frontě. V roce 1921 byl zvolen vlčí mák jako symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům.

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

je možná slyšet zpívat skřivánky,

zde dole kanóny jen svoji píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,

že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.

Do vašich rukou dáme my teď svou

hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

že jsme tu padli zbytečně.

Jen máky porostou na polích flanderských.

První světová válka znamenala hlavně pro západoevropské země ještě horší ztráty než druhá světová válka. Francie, a Velká Británie ztratily v ročnících narozených mezi roky 1892 až 1895 přibližně 35 až 37 procent mužů.

Za vítězné mocnosti (Velká Británie, Spojené státy, Francie, Itálie) bojovalo 42 188 810 vojáků, jejich celkové ztráty činily 22 104 209 vojáků, z toho 5 152 115 padlých a zemřelých, 12 831 004 raněné a 4 121 099 nezvěstných a zajatých.

Poražené státy (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko, Bulharsko) postavily 22 850 000 vojáků. Jejich ztráty dosáhly celkem 15 404 477 vojáků, z toho 3 386 200 padlých a zemřelých, 8 388 448 raněných a 3 629 829 nezvěstných a zajatých.

Ještě 11. listopadu 1918, tedy v poslední den první světové války, padlo na obou stranách fronty 2738 vojáků.